A šampionkou za Krásnohůlky se stává... I. Příjezd

20. července 2014 v 20:00 | Marry Malfoy |  A šampionkou za Krásnohůlky se stává...
Název teda fakt není moc originální, ale jaký by byl pro první kapitolu, že? :)




A šampionkou za Krásnohůlky se stává... I. Příjezd

"Tohle, že jsou Bradavice?" zeptala se trochu zděšeně Andree a ukazovala někam do dálky. Něco tam bylo, ale mně to přišlo jen jako velká rozmazaná skvrna, protože jsem viděla na dálku dost špatně. Téměř všichni kolem mě také zaostřili a ani jejich reakce nebyly příliš nadšené. Jak jsme se přibližovali blíž, i já jsem rozpoznala velký středověký hrad. Nepřišlo mi na něm nic moc divného, prostě hrad. S naší školou se to samozřejmě vůbec nedalo srovnávat, ale popravdě jsem si takhle nějak Bradavice představovala. Soudě podle ostatních názorů jsem byla jediná, kdo si udělal realistickou představu.
Pomalu jsme přistávali a já se na to docela těšila. Zaprvé, už jsem chtěla být zpátky na zemi. Moc se mi tohle "létání" nelíbilo, vlastně se v tom nikdo příliš nevyžíval. Jednomu klukovi se udělalo špatně, myslím, že Julienovi, ale docela si ho pletu s jeho bratrem Brunem, takže si nejsem jistá, jestli to byl on. Přesto, že všichni ostatní to zvládli, jsme se už těšili dolů. A zadruhé, nemohla jsem se dočkat, až si Bradavice prohlédnu zevnitř. Hrady se mi velmi líbily. Nezdědila jsem totiž francouzskou předpojatost ke všemu neznámému nebo podřadnému, kterou oplývala většina ročníku. Sice jsem si na Francii dost zvykla, ale na prázdniny jsem vždycky jezdila k matce do Británie, protože se mi tu líbilo o dost více. Moji rodiče jsou rozvedení a já žiju s otcem ve Francii. Celý školní rok jsem v Krásnohůlkách a půlku prázdnin v sídle u otce a jeho snoubenky Colette. Na zbytek prázdnin mám povoleno odjet do Británie za maminkou, která žije sama a hodí se jí veškerá pomoc. Je docela dobře možné, že ji budu moci navštívit někdy v tomto roce, tedy pokud zrovna nebudu plnit úkoly v turnaji.
Jsem si tak jistá, že mě vyberou. Vlastně ani nevím, odkud ta jistota pramění, ale vím to na sto procent, navíc mi to každý říká. Já se místo odpovědi vždycky jen usmívám, ale souhlasím s nimi. Koho taky jiného? Je nás dvacet, kteří jeli. Čtrnáct kluků a šest holek. Z holek to je jasné, kromě mě jsou tu mé dvě nejlepší kamarádky Jacqueline a Andree a potom taková tichoučká slečna o rok starší. A nakonec samozřejmě Fleur a Gabriella Delacour. Gabrielle ještě není ani deset, ale hrozně chtěla jet s námi. Je malá a roztomilá a každý jí podlehne, takže jí nakonec madame Maxime vzala. A Fleur je sice krásná, ale dost povrchní, takže tu jako šampionku nikdo netypuje. U kluků je to horší, ale i tak si myslím, že mám velkou šanci.

Sotva jsme přistáli, dala se do mě hrozná zima. Jeden z kluků - myslím, že se jmenuje Jerome - mi půjčil svůj stříbrný kabátek. Sice nijak nezahřál, ale šlo o to gesto. Pár holek si omotalo šály kolem hlavy, ale mně to přišlo dost směšné. Tísnili jsme se všichni za madame Maxime a sledovali, jak si povídá s bradavickým ředitelem. Jmenuje se Albus Brumbál a je to veliký čaroděj. Nikdy jsem si ho moc nepředstavovala, ale takto vypadá: Má dlouhé stříbrné vlasy i vousy a zvláštní pohled, takový příliš upřený, až pod ním znervózníte a nutí vás sklopit od něj oči. Profesor Brumbál si nejdřív přeměřil naší ředitelku a potom i nás, mě jako první, protože jsem stála úplně vepředu. Chvíli jsem mu koukala do očí a pak jsem musela uhnout pohledem - působilo to jako elektrické záření, jako když se díváte do slunce a nutí vás to přivřít oči. Ale mile se na všechny usmál. Až potom jsem si všimla, že všude kolem něj stojí zase jeho studenti, bradavičtí. Měli takový zvláštní černý hábit, který nikomu z nich moc neslušel. Na něm se blýskaly nějaké erby. Slyšela jsem něco o jejich kolejích, o Havraspáru pro ty s ostřížím zrakem a Nebelvíru se lvým srdem, nebo tak něco, ale moc jsem to nepochopila. Teď mi došlo, že podle kolejí mají ty erby. Někteří měli na prsou zeleného hada a někteří zase nějakého hlodavce. Prostě zvláštní.
"Co Karkarov, už dorazil?" zeptala se naše ředitelka. Mluvila o dalším řediteli školy jménem Kruval. Nic o ní ale nevím, jen to, že je někde daleko na severu.
"Měli by tady být každou chvíli," řekl Brumbál. "Chcete tu na něj počkat a pozdravit ho, nebo radši půjdete dovnitř, abyste se trochu ohřáli?"
"Radši se půjdeme ohřát," odpověděla mu. Díkybohu. "Ale koně-"
"Náš učitel péče o kouzelné tvory se o ně milerád postará," řekl Brumbál. "Bude tu coby dup, jen co zvládne menší problém, který souvisí s jeho dalšími - ehm - povinnostmi."
Madame Maxime mu očividně příliš nevěřila: "Moji koňové vyžadují - ehm - pevnou ruku. Jsou totiž opravdu silní..."
"Ujišťuji vás, že Hagrid je hravě zvládne."
"Dobrá," povzdechla si a trošičku se uklonila. "Byl byste ale tak laskav a řekl tomu vašemu Hagridovi, že moji koňové pijí jen značkovou sladovou whisky?"
Nohy se mi už opravdu rozklepaly. Ať nás konečně půstí dovnitř, prosím! Ostatní na tom byli stejně, ne-li hůře. Brumbál ještě něco říkal, ale už jsem ho vůbec nevnímala. Teprve potom nás naše ředitelka zavedla do síně.
Sotva jsme vešli, zastavil se mi dech - a to jsme byli jen ve vstupní síni, jak jsem později zjistila - a najednou jsem už necítila žádnou zimu. Jediné, co jsem cítila, byl úžas. Nikdy jsem neviděla nic podobného, tak impozantního, tak jiného. Stála jsem a zírala na tu nádheru, až se stalo, že jsem najednou byla v síni sama. Rychle jsem doběhla ostatní a prodrala se k Jeromemu - pokud se tak jmenoval - a podala jsem mu jeho kabátek.
"Děkuju," jemně jsem se na něj usmála a všimla jsem si, jak zrůžověl v obličeji. Bylo to roztomilé. Všichni jsme byli dospělí a přesto jsme se někdy chovali jako teenageři.
Usadili jsme se k jednomu ze stolů, já jsem skončila z jedné strany vedle Jeromeho a z druhé vedle Fleur. Trvalo jen chvilku, než se do síně nahrnuli i bradavičtí studenti a ještě další v kožešinových pláštích. Domyslela jsem si, že jsou to studenti z Kruvalu. My jsme očividně seděli u stolu těch, kteří měli na hábitu sovy - ne, moment - orly.
Fleur si dosud nechala šálu omotanou kolem hlavy, stejně jako Jacqueline a jeden kluk. Podle mě to vypadalo dost hloupě. Za chvíli už přišla naše ředitelka a my jsme vstali, abychom ji řádně přivítali. Nevím, proč, ale vyvolalo to salvu smíchu. Copak se tady neučí slušnému vychování?
Očividně ne, došlo mi, když přišel Brumbál a nikdo se nepostavil. Jistě, bylo jich o hodně víc, ale přišlo mi to dost neslušné. Když jsme si sedli, zaznamenala jsem, že kruvalští si také zabrali konec jednoho stolu u těch, kteří měli na hábitech hada. U stolu pro učitele zasedli madame Maxime a Karkarov. Nějací jiní učitelé už tam seděli, ani jsem si nevšimla, kdy přišli. Jeden s falešným okem vypadal dost děsivě, ale ostatní působili celkem mile. Nějaký stařík donesl ještě dvě další židle, které zůstaly neobsazené. Asi má ještě někdo přijít.
Brumbál zůstal stát, chvíli čekal, až se všichni utiší a pak nás přívítal: "Dobrý večer vám všem, dámy a pánové, duchové - a zejména vám, milí hosté," usmál se na nás a kruvalské a pak pokračoval, "je mi nesmírným potěšením uvítat vás v Bradavicích. Doufám a věřím, že v následujících měsících, které u nás prožijete, se tady budete cítit jako dobře a příjemně." Fleur vedle mě se uchichtla, jako by to bylo něco neproveditelného. To jsem nepochopila. Já jsem přímo hltala každé slovo bradavického ředitele a cítila jsem tu vřelost a otevřenost z jeho slov. Vlastně už teď jsem se tu cítila dobře a příjemně.
"Turnaj tří škol bude oficiálně zahájen na závěr dnešní slavnosti," dopověděl Brumbál. "Nyní si vás všechny dovoluji pozvat, abyste jedli a pili a cítili se jako doma!"
Posadil se a hned potom se stalo něco velmi zvláštního. Do ruky, kterou jsem si opírala o jeden z talířů, mě najednou něco drclo a vypadalo to, jako by najednou vyrašila ze stolu spousta jídla. Bylo to úplně jako nějaké kouzlo - vždyť to taky kouzlo bylo. Většinu z toho jsem neznala a trochu jsem se bála zkusit něco nového. Naštěstí tu byla má oblíbená polévka. Než jsem se po ní ale stačila natáhnout, Gabriella o místo dál do ní drcla loktem a miska spadla na kamennou podlahu. Všechen její obsah se vylil.
"Gabriello!" rozzlobila jsem se na ni. Jasně, nemohla za to, jenže to byla má oblíbená polévka. Měla jsem právo být naštavná.
"Dojdu pro jinou," nabídla se Fleur, která se asi cítila být zodpovědná za svou sestru. Sundala si šálu a její dlouhé stříbřitě světlé vlasy se jen zaleskly. Potom vstala a vydala se k jinému stolu. Pozorovala jsem ji, jak mluví se dvěma chlapci: jeden měl křiklavě červené vlasy a druhý kulaté brýle. Myslím, že to byl Harry Potter.
Než se vrátila zpět s bujabézou, úplně mě přešla chuť k jídlu. Už jsme tu byli docela dlouho a já ještě nic nesnědla. Ale už jsem nechtěla. Jen jsem chvíli pozorovala Fleur, jak jí a potom se můj pohled znovu stočil k učitelskému stolu. Právě si tam sedali nějací dva páni, jeden trochu zavalitý a druhý zase precizně učesaný. Měla jsem pocit, že jsem je už někde viděla - a pak mi to došlo! To byli oni, kdo připravili celý turnaj, ach ano!
Když se nakonec na stole objevily i dezerty, zakručelo mi v žaludku. Snědla jsem půlku karamelového pudinku, ale byl hodně sladký, až jsem se po něm rozkašlala a potřebovala se napít. Jenže v tu chvíli všechno ze stolu zmizelo a Albus Brumbál znovu vstal. Už jsem ho moc neposlouchala, protože jsem stále sípavě kašlala. Opravdu jsem potřebovala jen vodu!
Znovu jsem vzhlédla teprve, když Brumbál hůlkou otevřel truhlu a vyndal Pohár tří kouzelníků. Když začal vysvětlovat, jak se máme přihlásit, znovu jsem přestala poslouchat, protože madame Maxime už nám to vysvětlovala dávno předtím. Když proslov skončil a my se zvedli, abychom odešli zpátky do kočáru. Sakra, jak já potřebovala tu vodu! Nechala jsem ostatní odejít, ale kdovíjak se vypařili i profesoři. Zanedlouho byla síň úplně prázdná. Co teď? Znovu mě popadl záchvat kašle. V tom tichu to bylo slyšet jako burácení hromu.
Vyšla jsem ze síně a dala se doprava a dolů, abych našla kuchyň, umyvadlo, cokoliv... Jenže nikde nic. Za deset pátnáct minut mě už kašel úplně přešel a klidně bych šla zpátky za ostatními. Jenže jsem se ztratila.
Vůbec jsem si neuvědomila, kudy jdu. A tady bylo tolik dveří - začala jsem si dokonce připadat jako v nějakém hororu. Navíc se do mě znovu dala zima. Zastrčila jsem si ruce do kapesa a zalitovala, že tu tentokrát nemám ochotného Jeromeho. Jak jsem šla pořád dál a dál, pojala jsem podezření, že chodím v kruhu. Ano, určitě jsem chodila v kruhu.
Zhroutila jsem se u jedné z chladných hradních zdí ztěžka oddechovala. Jak jen se odtud dostanu? Kéž by tu bylo cokoliv... kdokoliv...
"Co tu u všech všudy děláte?"
Vzhlédla jsem. Blížil se ke mně jeden z profesorů. Měl hákovitý nos a dlouhé černé vlasy a vypadal rozzlobeně.
"Já jsem se ztratila," přiznala jsem. "Mohl byste mi prosím poradit, kudy se dostanu ven? Jsem Elodie."
"Pojďte za mnou," vyzval mne a já jsem se jen usmála a vstala. Samozřejmě, že na tu poznámku o jméně nereagoval. Šli jsme mlčky a mně to začalo být trochu nepříjemné.
"Co učíte za předmět? Pokud se tedy smím zeptat?"
"Lektvary."
"Učíte už dlouho?"
"Třináct let."
"Aha. No a... co vás na učení lektvarů baví nejvíc?"
Jeho obočí vyletělo vysoko, až mu skoro zmizelo ve vlasech. "Baví?"
"No, ano," nějak jsem jeho reakci úplně nepochopila.
"Myslíte si, že mě baví učit skupinu malých vlezlých, idiotských..."
"No tak proč-"
"Už jsme tu."
"Huh... cože?"
"Jsme na místě."
Vzhlédla jsem. Opravdu jsme stáli ve vstupní síni. Jakto, že si toho nevšimla dřív? Tu chodbu, která je sem přivedla, si přece musela pamatovat.
"Děkuju vám... moc vám děkuju. Nevím, co bych si bez vás počala."
"Pravděpodobně byste se uložila ke spánku v té studené chodbě, kde byste prochladla a ráno by vás našel někdo ze zmijozelských a odnesl na ošetřovnu."
Jistě, pohotová reakce. "Aha, tak... ještě jednou děkuji."
"Díků netřeba," odvětil, zavířil za ním černý plášť a už byl zpátky v chodbě do sklepení. Chvíli jsem jen tak postávala a urovnávala si v hlavě to, co se právě stalo. Potom jsem se vydala ven z hradu. Hlavně, abych nezabloudila při hledání našeho kočáru.
Naštěstí stál docela blízko a byl dost těžko přehlédnutelný. Chvíli jsem ještě nasávala vlahý noční vzduch a pak jsem třikrát zaklepala. Otevřela mi Gabriella. "Elodie! Tady jsi. Kde jsi, prosímtě, lítala? Všichni už měli strach."
"Já... Trošku jsem zabloudila."
Vypadalo to, že se chce ještě na něco zeptat, ale nakonec to neudělala, jen mě s podivným výrazem na tváři pustila dovnitř. Celý povrch kočáru pokrývaly spacáky a deky. Mně chvilku trvalo, než jsem našla svoji deku a karimatku. Potom jsem si to rozložila trochu dál od ostatních a odešla jsem se převléct do druhé místnůstky, kde bylo jen topení a jídlo pro naše koně. Nevýhoda celého tohoto kočáru byla, že jsme všichni museli spát na zemi. Na sedačky jsme se totiž všichni nevešli a postele by se do kočáru nevešli. Pak mě napadla další věc... Kde se budeme mýt? Dnes už mi to bylo jedno, ale v kočáře žádná koupelna nebyla, samozřejmě.
Když jsem později usínala, přišlo mi tak zvláštní, že přemýšlím nad tak obyčejnými věcmi, když bych se měla zaměřovat na pohár a nadcházející úkoly, které mě čekají. Vím, že zítra mě pohár vybere za krásnohůlskou šampionku. Jak? Prostě to vím.

A/N: Doufám, že všechno souhlasí s kánonem, na případné chyby prosím upozorněte. Děkuji. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama